02.09.2014

Právní aspekty církevních restitucí

Téma církevních restitucí už od přijetí zákona č. 428/2012 Sb., rozděluje společnost. Zde se můžete seznámit s možnými problematickými právními aspekty majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi z praxe. (Foto: dan / FreeDigitalPhotos.net)

Již od přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „Zákon o církevních restitucích“), který je účinný od začátku roku 2013, téma církevních restitucí rozděluje společnost. Mohlo by se zdát, že po uplynutí roční lhůty, která byla stanovena k uplatnění nároku na vydání historického majetku církví, bude rozruch kolem církevních restitucí utichat, nicméně nemusí tomu tak být.

Cílem tohoto článku je seznámit veřejnost s možnými problematickými právními aspekty církevních restitucí, s nimiž se v praxi setkáváme.

Zásah nemovitostí, které nevlastní stát a další povinné osoby

Mezi odbornou veřejností v zásadě panuje poměrně vzácná shoda na tom, že zákonodárce zamýšlel, aby předmětem restituce byl pouze majetek ve vlastnictví povinných osob, jak tyto vymezil v § 4 Zákona o církevních restitucích.

Praxe bohužel ukazuje, že zcela jisti si nemohou být ani jiní vlastníci původního církevního majetku, zejména pak obce, případně další osoby, které od obcí takový majetek nabyly. 

Zákon o církevních restitucích totiž církevním subjektům umožňuje na základě § 18 odst. 1 podávat žaloby na určení vlastnictví nemovitostí, které jsou ve vlastnictví jiných osob, v případech, kdy byl takový majetek v minulosti nabyt v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „Zákon o půdě“), resp. zákona č. 92/1991 Sb. V případě těchto žalob pak shora uvedené omezení časovým intervalem jednoho roku neplatí. 

Skutečná práva církví

První zkušenosti s aplikací zákona v praxi ukazují, že církevní subjekty popsanou alternativu také poměrně hojně využívají a prostřednictvím těchto žalob se pokoušejí dosáhnout zneplatnění stávajícího vlastnictví u celé řady nemovitostí, které byly historickým majetkem církví. V tomto případě je potřeba poukázat na to, že cílem církví v takovém řízení je pak vždy snaha o určení, že vlastnické právo k takto dotčeným pozemkům náleží státu a nikoli novému vlastníku podle stavu v katastru nemovitostí. Jedině v takovém případě se totiž mohou následně samy domáhat jejich vydání podle Zákona o církevních restitucích.

Tento postup církví by bylo možno považovat za v zásadě legitimní a v mezích zákona, nicméně pouze v některých případech.

První situací je stav, kdy osoby povinné ve smyslu Zákona o církevních restitucích (tedy nikoli např. obce), převedly historický církevní majetek na třetí osoby v rozporu s § 29 Zákona o půdě.  

Druhou možností je pak situace, v níž došlo (z různých důvodů) k provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obcí dle zákonů upravujících přechod, resp. převod majetku státu na obce, a to i přes to, že nebyly naplněny podmínky stanovené příslušným zákonem k řádnému přechodu, resp. převodu vlastnického práva. V praxi se jedná zejména o přechody majetku dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí (dále jen „Zákon č. 172/1991 Sb.“). Na tomto místě nutno ovšem zdůraznit, že procesní pozice církví v tomto případě bude nesnadná, neboť důkazní břemeno o tom, že příslušná nemovitost nenaplňovala konkrétní požadavky Zákona č. 172/1991 Sb., bude nést právě žalobce, tedy příslušná církev. Současně zde bude obcím náležet procesní obrana spočívající např. v námitce vydržení předmětných nemovitostí apod.

Neoprávněné žaloby?

Problém nastává v situaci, kdy se církve pokouší cestou popsané žaloby dosáhnout  na nemovitosti, které jsou, resp. byly ve vlastnictví obcí, které tento majetek nabyly přímo na základě zákona v souvislosti s obnovením jejich majetkové samostatnosti po roce 1989  (tedy zejména na základě Zákona č. 172/1991 Sb.), a to při dodržení zákonem stanovených podmínek. Ještě nepříjemnější jsou potom žaloby církevních subjektů v případě nemovitostí, které byly z vlastnictví obcí již převedeny na třetí subjekty (např. zemědělce, stavební firmy či developery a běžné občany).

Tyto žaloby jsou založeny na premise, že obce nikdy řádně nenabyly předmětný historický církevní majetek a byly pouze jakýmsi dočasným správcem do přijetí Zákona o církevních restitucích.

Takové žaloby ovšem jdou dle našeho názoru zcela proti smyslu a účelu zákona, neboť jeho koncepce je postavena mimo jiné právě na tom, že historický majetek církví, nabytý v čase obcemi podle platné zákonné úpravy, má zůstat církevními restitucemi nezasažen a jako kompenzace za tento majetek je církvím poskytována finanční náhrada.

Jakkoli máme za to, že žaloby církví v těchto případech nemohou být úspěšné (a náš názor potvrzuje první rozhodnutí odvolacího soudu v obdobné věci), již samotné podání žaloby o určení vlastnického práva může mít velice závažné následky, zejména pokud jsou předmětné nemovitosti určeny na prodej, případně pokud se na nich již realizuje určitý investiční projekt, a to bez ohledu na to, zda je takovým vlastníkem obec, podnikatelský subjekt, či pouze člověk, který nemovitosti (pozemky) užívá pro vlastní potřebu.

Možné důsledky?

Závěrem lze tedy říct, že Zákon o církevních restitucích může mít vyjma jeho zamýšlených dopadů, také dopady zcela nepředvídané, a to zejména pokud jde o zásah do vlastnictví obcí či jiných subjektů, zejména ze segmentu developmentu a stavebnictví, jakož i soukromých fyzických osob. Důsledky takového dopadu, jakkoli zákonodárcem pravděpodobně nezamýšlené, mohou významným způsobem narušit koncepci tzv. kombinovaného vyrovnání mezi státem a církvemi a mohou paradoxně vést ke vzniku křivd nových způsobených novým vlastníkům a naopak k určité dvojité restituci poskytnuté církvím.

V konečném důsledku bude záviset především na tom, jak se k těmto žalobám církevních subjektů postaví soudy. Vzhledem k tomu, že z právního hlediska jde o problematiku složitou, lze očekávat, že na ustálený výklad v podání nejvyšších soudních instancí si budeme muset počkat ještě několik let. Již tato skutečnost může ovšem sama o sobě pro řadu obcí představovat významnou komplikaci.

Pokud by soudy skutečně podobným nárokům vyhověly, aktuálním vlastníkům by zbyla pouze možnost domáhat se náhrady škody a vrácení kupní ceny na předchozích vlastnících, kteří na ně tento majetek převedli. Takovými povinnými osobami by pak bezesporu byly především obce a příslušná náhrada způsobené škody a vrácení uhrazené kupní ceny, by představovaly značnou rozpočtovou zátěž.

Byť je tato problematika zatím tak říkajíc v plenkách, pomohly jsme již některým klientům úspěšně hájit jejich nemovitosti před nedůvodnými církevními nároky a zabránili jsme tak vzniku dalších škod na majetku obcí i dalších fyzických a právnických osob.

Naše právní praxe tedy ukazuje (podle rozhodnutí odvolacího Krajského soudu, který se prakticky zcela ztotožnil s naší argumentací), že nároky církví, vznášené na nemovitosti ve vlastnictví obcí, či na nemovitosti, které třetí osoby od obcí nabyly, by neměly být úspěšné.

I přes shora uvedené si ovšem, s ohledem na složitost a komplexnost problematiky, zatím nedovolujeme další vývoj předjímat zcela s jistotou, a to alespoň do prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci. Jsme nicméně velice potěšeni, že zkušenostmi získanými v průběhu již proběhnutých soudních řízeních nižších instancí, můžeme přispívat k vytváření judikatury v tak významné věci na nejvyšších stupních.

Na závěr je nezbytné zdůraznit, že s ohledem na složitost problematiky tento krátký přehled nepředstavuje kvalifikovaný komplexní právní rozbor situace a každý jednotlivý případ je potřeba posuzovat individuálně ve spolupráci s příslušnými odborníky. 

Luboš Fojtík, advokát
Konečná & Zacha